Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hospodářsko-politická spolupráce Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941 - 4. část

 

   Oproti únorové smlouvě byl upraven princip proporcionálního vyrovnávání, a to ve prospěch pevných cen. Zároveň byla zkrácena kompenzační lhůta na tříměsíční období. Na jedné straně zavazovala Sovětský svaz k exportu v prvním čtvrtletí v sumě 117 milionů a ve druhém k 170 milionům říšských marek. Na druhé straně Německo mělo splnit ve druhém čtvrtletí dodávky pouze za 117 milionů marek, přičemž se předpokládalo, že budou později navýšeny. Mezi hlavními sovětskými závazky figurovaly potraviny, jako například 2,5 milionu tun obilí. V poslední chvíli osobě intervenoval i sám Stalin a přislíbil jednorázové dodávky klíčových surovin, zejména 6 000 tun mědi, 1 500 tun niklu, wolframu a molybdenu. Obráceným směrem měly putovat především průmyslové výrobky. V říšském ministerském oběžníku byl tento počin prezentován jako "největší hospodářská dohoda, která byla kdy uzavřena, urovnávající všechny nevyřešené otázky".

   Bolševický diktátor se skutečně snažil oddaně a věrně spolupracovat. Svou dobrou vůli demonstroval příkazy k navyšování zásilek surovin, které se hromadily v železničních překladištích poblíž demarkační linie a zapříčinily řadu logistických komplikací. Neodradilo ho ani hlášení o zpoždění dodávky křižníku Lützov, ani důsledky německého všeobecného zákazu exportu do Sovětského svazu tajně vydaného na počátku června. Náznaky chystající se invaze však byly do očí bijící. Je s podivem, že umožnil stovkám průzkumných jednotek Luftwaffe, aby překročily hranice vzdušného prostoru za účelem údajného pátrání po německých hrobech z 1. světové války, ale také že mohly nerušeně přistát a případně si i nechat své stroje opravit a natankovat plné nádrže. Na jedné straně poslední vlak transportující sovětské obilí přejel most přes hraniční řeku San ještě hodinu před útokem. Na druhé straně celkové neuspokojené objednávky zadané říšským ekonomickým subjektům zahrnovaly asi 600 milionů marek, které byly po červnu 1941 buď přímo využity v německém vojenském průmyslu nebo připraveny na export do ostatních zemí.

   Stalinovo chování ovlivněné extrémním optimismem lze vysvětlit, nikoli však ospravedlnit, obavou před v té době pravděpodobným časově neomezeným válečným konfliktem, který zasáhne i jeho a v jehož průběhu se může stát cokoli. Začal si uvědomovat, jaké nebezpečí mu hrozí a usilovně se snažil získat čas. Ačkoliv současně shromažďoval na rozlehlém prostoru své vlasti maximum sil, ať už průmyslových či vojenských, je až pozoruhodné, jakých výhod se zřekl a jaká rizika na sebe vzal, aby si udržel přátelství s nacistickým režimem. Ještě mnohem překvapivější jsou chybné kalkulace a odhad, které projevil v tom, co ho čeká. Z početných výstrah vlastních agentů a dalších zahraničních zdrojů nebyl schopen vyvodit správné závěry a aplikovat odpovídající vojensko-strategická opatření. Řada faktorů, jako například odsunutí konečného termínu, zapříčinila, že hodnota získaných informací často devalvovala a nakonec převážilo mínění, že jde jen o rozsáhlý nátlak, kterému by se dalo s jistou dávkou opatrnosti vyhnout.

   Někteří představitelé historické obce se snažili ospravedlnit operaci Barbarossa jako nezbytný preventivní úder a éra spojenectví neměla být využita pro posílení vlastní obranyschopnosti, ale pro maximalizaci útočného potenciálu obou armád. Tento názor podporují historikové Werner Maser, Viktor Suvorov a z českých Petr Kubík, kteří ve svých publikacích dospěli k závěru, že i Stalin připravoval útok, přičemž se odkazují na Stalinův květnový projev a následný Žukovův vojenský plán z roku 1941, které byly nově zveřejněny v 90. letech 20. století. Na druhé straně stojí větší část historické veřejnosti, za zmínku stojí Lev A. Bezymenskij, Nikolaj M. Romaničev nebo David M. Glantz, kteří pokládají květnové ofenzivní plány jen za jedny z návrhů možných dlouhodobějších variant vývoje bez náležitých formalit, které nekorespondovaly s kvalitativním ani kvantitativním stavem sovětské armády včetně podcenění ozbrojených sil protivníka. Zejména ruský historik N. M. Romaničev tvrdí, že Stalin předložený koncept ostře odmítl slovy: "Zešíleli jste, chcete snad Němce provokovat?!"

   Je nepopiratelné, že dominantním cílem komunistického systému byla expanze, ale do jisté míry senzační příchuť nově objevených informací by nás neměla svádět k jejich přeceňování. Maserova stěžejní argumentace je postavena na každoročně vydávaných výcvikových směrnicích Rudé armády, které sice určovaly hlavní směry vojenské přípravy, uváděly nové metody a formy bojové činnosti, neměly však přímou spojitost s operačně taktickými plány na přípravu a realizaci opravdové akce. Vždyť každá armáda na světě i v době míru vyhodnocuje bezpečnostní rizika a mezinárodní situaci, plánuje a připravuje adekvátní opatření. Už jen proto, že materiálně-technické zabezpečení obrany si žádá rozsáhlé přípravy, které jsou ovlivněny i ekonomickým vývojem a rozpočtovými možnostmi, výstavbu infrastruktury nevyjímaje. Je sice pravda, že armádní velení musí být schopno flexibilně reagovat na případnou změnu situace, ale ne v rozsahu zásadního strategického obratu, myšlena je spíše jen prostorová nebo dílčí vojensko-technická změna. Proto obzvlášť Suvorovova interpretace patří k těm nejméně věrohodným a nezřídka více než odvážným.

   Pod tíhou výše uvedených argumentů se osobně přikláním k závěrečné hodnotící zprávě z mezinárodní vědecké konference konané v polovině 90. let v Moskvě. Její autorkou je historička Bianka Pietrow-Enker, která píše, že "Rudá armáda neměla připravený ofenzívní plán ani nebyla útoku schopna. Zároveň německé vedení nepředpokládalo v červnu 1941 ohrožení ze strany sovětských vojenských sil.

   Vojenská sféra jistě zanalyzovala situaci reálně, avšak politické vedení státu dostatečně nereagovalo. Sovětský vůdce své naděje ohledně Hitlerovy shovívavosti hnal do nadoblačných výšin, z nichž existovala stále zřetelněji pouze jediné východisko - "cesta strmého pádu". Ať už to bylo jakkoli, domnívám se, že k vzájemnému střetu by jednoho dne stejně došlo. Válka, které i s odstupem právem náleží adjektivum "velká vlastenecká", začala 22. června 1941 a ukončila i veškerou spolupráci.

 

KONEČNÁ HOSPODÁŘSKÁ BILANCE OD ZÁŘÍ 1939 DO ČERVNA 1941

 

   Provést skutečně objektivní souhrnnou statistickou bilanci "rudohnědé" spolupráce zůstává stále velmi obtížné, a to i přes skutečnost, že jsou již k dispozici nové číselné údaje a ostatní dokumentace.

   Za více jak osmnáct měsíců, tedy od října 1939 do června 1941, exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 865 000 tun nafty (40 % německé roční spotřeby), 140 000 tun manganu, 101 000 tun bavlny, 11 000 tun lnu, 15 000 tun azbestu, 14 000 tun mědi, 3 000 tun niklu (30 % roční spotřeby), 26 000 tun chrómu, 184 000 tun fosfátů (70 % roční spotřeby) a 1 462 000 tun obilí, přičemž za zmínku stojí 237 000 tun žita, 194 000 tun pšenice, 792 000 tun ječmene a 302 000 tun ovsa. Poněvadž Německo odebíralo velké objemy dřeva různého druhu ze Skandinávie, činil sovětský podíl na říšském dovozu jen jednu čtvrtinu. Nehledě na tento číselný soupis je podstatné, že Stalinovo Rusko bylo s 85 procentním podílem výlučným dodavatelem Německa ohledně žita, ovsa a pšenice nebo 75 procentním podílníkem u minerálních olejů. Ale bylo i hlavním zástupcem v oblasti jeho dovozu kovů a surovin z celého světa. To platí například pro kaučuk a měď z tichomořské oblasti, které se dovážely po Transsibiřské magistrále za účelem eliminace britské blokády. Rovněž zprostředkovával obchodní transfery z nacistické říše do Íránu, Afghánistánu, Mandžuska, Japonska a Jižní Ameriky.

   Výměnou za tuto štědrou surovinovou podporu si Stalin uchovával naději, že bude moci využívat průmyslový sortiment a německé technologie, zejména v oblasti dopravy, letectví a zbrojní výroby, k čemuž se ostatně upnul již mnohem dříve než byl podepsán srpnový pakt. Ačkoliv nacistická říše v prosinci 1939 přislíbila vojenský materiál za 660 milionů říšských marek během tří měsíců roku 1941, konečná bilance není tak optimistická. Do okamžiku útoku Hitler dodal pouze objednávky za 100 milionů marek, tj. ze 136 plánovaných jen 10 letadel, letecké motory, zařízení pro letadla a ponorky, plovoucí jeřáby a jeden křižník Lützov, ale nikoli s kompletní výbavou. Vezmeme-li v úvahu rok 1940, pak například 15 % černého uhlí a zhruba 70 % celkového německého vývozu strojírenského a elektrotechnického zařízení směrovalo na území východního partnera. V posledním půlroce vzájemné hospodářské směny se pochopitelně struktura říšského exportu významně diferencovala a zúžila výhradně na strojírenské a kovozpracující zařízení a chemickém a farmaceutickém průmyslu byly zastoupeny především sklářské výrobky. Avšak i objemy černého uhlí trojnásobně poklesly, a to z 32 milionů na 11 milionů marek.

   Vzájemná spolupráce ve sledovaném jeden a půlletém časovém úseku byla rozvržena dlouhodobě. Nelze tak bezproblémově porovnávat okamžitou výhodnost pro jednoho z účastníků. Obzvlášť u říšských průmyslových výrobků byly pečlivě stanoveny patřičné lhůty, pravděpodobně i s ohledem na vojenské plány. V souladu se zněním únorové hospodářské dohody a po předem domluvených korekcích měly sovětské dodávky k 11. únoru 1941 představovat 342 milionů marek, přičemž skutečně realizované obnášely pouze 310 milionů říšských marek. Celkový úhrn německých dodávek měl dosáhnout výše sovětských k datu 11. května 1941. Souhrnné německé dodávky k 11. květnu 1941, které byly připisované podle data vyexpedování, včetně zlata v částce 22 milionů marek jako kompenzace za sortiment neodeslaný k 11. srpnu 1941, činily 273 milionů marek. Pokud bychom vyúčtované položky porovnali, došli bychom k závěru, že říšský export se zpožďuje za sovětským o částku 37 milionů, kromě toho německá strana dlužila munici slíbenou za dodávky obilí z Besarábie v hodnotě 2 milionů marek. Je však nutné přihlédnout ke skutečnosti, že do Hitlerova dluhu nebylo započítáno vybavení německých firem ve výši 12 milionů, které bylo přijaté, ale nevypravené a zároveň neúplná dodávka křižníku Lützov za 23 milionů marek. Zahrneme-li i některá výše uvedená data, sníží se reálný německý dluh. Celkové nevyřízené pohledávky jsou výrazně vyšší ve srovnání s hospodářskými dohodami uzavřenými mezi jednotlivými německými ekonomickými subjekty a Lidovým komisariátem pro zahraniční obchod, kdy říšské závazky splatné k 11. květnu 1941 představovaly 361 milionů marek a byly kryty formou obligací na objem zboží v hodnotě 286 milionů, takže nevyřešené objednávky čítaly 75 milionů marek.

   Při podpisu smlouvy o vzájemné výměně zboží pro druhé smluvní období, tj. k 10. lednu 1941 bylo na základě dodatečné korespondence dohodnuto, že se německá strana zavazuje dodat do 11. května 1941 produkci jako zálohu částky dlužné Sovětskému svazu za tranzit přes jeho území v hodnotě 23 milionů marek. Avšak převážně ve formě obráběcích strojů a výrobních postupů fakticky zaplatila jen 8 milionů marek. Podle dohody z 10. ledna 1941 představuje objem vzájemných dodávek, který má poskytnout každá ze stran během druhého smluvního období od 11. února 1941 do 1. srpna 1942 částku 620-640 milionů marek. Podle dohody mají sovětské dodávky začít 11. února 1941 a k 11. květnu 1941 představovat částku 115 milionů marek. Fakticky bylo k polovině května 1941 dodáno, včetně dodávek v rámci smluv podepsaných s německými firmami, na úhradu kvót z prvního období hospodářské smlouvy 115,8 milionů marek. Jako dominantní splněné položky můžeme jmenovat obilí a luštěniny, bavlnu, ropné produkty, manganovou rudu a platinu. Německé dodávky na konto druhého smluvního období v rámci této smlouvy začínají 11. května 1941. Během období od 11. února 1941 do 11. května 1941 přikročila německá strana k dodávkám splatným v rámci prvního smluvního období. K 11. květnu 1941, podle smlouvy z 10. ledna 1941 pro druhé smluvní období, došlo k předání objemu objednávek s dodáním koncem trvání smlouvy ve výši 679 milionů marek. Mimo to se do druhého smluvního období převádí dodávka objednávek vyjmenovaných výše a nedodaných německými společnostmi k polovině května 1941 ve výši 75 milionů marek.

   Je zřejmé, že sotva dvouletý obchodní vztah mezi nacionálněsocialistickým a stalinistickým režimem poskytl více výhod Hitlerovi, především z kvantitativního hlediska. V době plánované ofenzivy bylo Německo značně pozadu při plnění svých kompenzačních povinností a po červnu 1941 byly jakékoliv kontakty v ekonomické oblasti nemyslitelné. Stalinův odvážný seznam požadavků byl založen na dlouhodobé koncepci plnění, jelikož obsahoval lodní trupy, pancéřové desky, obranné věže, licence na prototypy letadel, tanků a děl, které vyžadovaly delší výrobní proces. Měly mu posloužit především pro obnovu a posílení Rudé armády. Skutečné využití německého leteckého průmyslu v sovětském vojenském sektoru patřilo ještě do nedávné minulosti mezi bílá místa historie létání. Na počátku 90. let byly zveřejněny některé poznatky, jenž dokazují, jak podstatně poskytnuté stroje ovlivnily sovětský technický vývoj a výrobu letadel. Dokonce i četná válečná hlášení naznačovala, že letadla byla později nasazena proti svým původním majitelům. Německé říši bylo naopak umožněno importovat přímo přes Sovětský svaz nedostatkové potraviny a suroviny z dálněvýchodní oblasti a implementovat je tak do válečné ekonomiky a zkvalitnit zásobovací systém. Zasadíme-li ale důsledky tohoto nesourodého přátelství do dlouhodobější geopolitické perspektivy, je neoddiskutovatelné, že aktivní bilance je na straně sovětského diktátora, který se jako pozdější spojenec protifašistického bloku západních mocností podílel na rozdělení poválečné Evropy.

 

 

ZÁVĚR

 

   Sovětský svaz se po 1. světové válce ocitl v mezinárodní izolaci, která byla až do poloviny 30. let narušována pouze nemnohými bilaterálními dohodami, spíše se zeměmi, které byly versailleským systémem odsunuty na podřadnější pozice. První polovina 30. let 20. století znamenala zásadní přeměnu na evropské politické scéně. Nástup nacistů k moci v roce 1933 upevnil revizionistický postoj k versailleskému systému a politické vztahy na ose Berlín-Moskva se postupně přerušily. Vzájemný hospodářský styk sice výrazně zpomalil, ale dlouhodoběji se nezastavil. I když byl zastoupen méně významnými smlouvami a protokoly. Struktura německého importu do země východního partnera zahrnovala stroje a strojní zařízení pro těžký průmysl a dopravní prostředky, naopak vývoz do Německa obsahoval průmyslové a zemědělské výrobky, především tradiční obilí. Aby proud vzájemné hospodářské výměny zcela nevyschl, angažovali se významní podnikatelé a diplomaté, kteří tvořili tichou opozici k oficiální politice a jistě vytvořili výrazné předpoklady k srpnovým událostem z roku 1939.

   Následné "rudohnědé smluvní partnerství" patří mezi kontroverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. Už jen proto, že spojenectví takových forem autorit je třeba popisovat a hodnotit jen slovníkem, který je vzdálený jazyku konvenční diplomacie. V podstatě až do roku 1941 usilovaly tyto dva režimy o dosažení netradičních cílů poměrně tradičními nástroji. Hitler byl motivován šílenou vizí rasově čistého "životního prostoru" ovládaného německou nadřazenou rasou, zatímco Stalin vyčkával na okamžik, kdy bude moci z Kremlu dirigovat svět, v němž zvítězila komunistická doktrína. Ačkoliv byly ideologickými protivníky, byli ochotni zastínit ideové rozdílnosti společným národním zájmem, který spočíval především v odstranění Polska. K takto definovaným cílům směřovali několik měsíců a přitom využili i zkušenosti ze vzájemných plodných vztahů z minulých let. I když je nutné podotknout, že iniciativnější stranou byla sovětská.

   Svazek, uzavřený v létě 1939, byl nabitý nebezpečnými riziky, současně však skýtal slibné možnosti pro oba signatáře. Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá, jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistil přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným i pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci, která však nebyla z větší části splněna. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v probíhající válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Hitler po dobytí sovětského surovinového bohatství věřil, že světová nadvláda bude již reálnější. Komplikovanější zůstává hodnocení ekonomických efektů vzájemné spolupráce. Předkládaná práce nedochází k zcela jednoznačným závěrům, ačkoliv zmiňuje poměrně značné množství hmatatelných kladů a záporů vzájemného spojenectví. Definitivní soud znemožňuje fakt, že právě na poli hospodářské spolupráce sehrávala stále důležitější roli Hitlerova příprava na válečné střetnutí se Stalinem a také neobjektivní sovětské statistické materiály.

   Německý vůdce si skutečné záměry sovětské politiky ověřoval na moskevském jednání v listopadu 1940, kde navrhoval společné "angažmá" na likvidaci britské monarchie. Kremelské vedení však nabídku odmítlo a nepřímo tak vyvrátilo dohady o totožnosti obou režimů, přičemž od tohoto okamžiku vývoj směřoval k vzájemnému konfliktu. Když se v polovině roku 1941 pakt rozpadl, rozpoutala se největší pozemní válka v historii lidstva.

   Můžeme spekulovat i o tom, zda by případný sovětský útok na nacistickou říši v létě 1941 byl úspěšný, pokud by byl připravenější, a jak by se dále vyvíjela mezinárodní vojensko-politická situace. Ať už by ale nastala jakákoliv, není na škodu si připomenout, že jakkoli byli v červnu roku 1941 vyhlídky na rozšíření komunismu ze strategického hlediska mizivé, o čtyři roky později se staly politicky rozhodující a dokazovaly svoji životaschopnost po několik desítek let. U příležitosti padesátiletého výročí vypuknutí 2. světové války zhodnotil význam a důsledky smlouvy i tehdejší německý kancléř Helmut Kohl následovně: "Předválečné události upozorňují svobodnou společnost na to, jak je důležité být vždy ostražitý. My, Němci, se cítíme být obzvlášť zodpovědní, že Hitler po podpisu paktu zabral Polsko, čímž se tato země stala první obětí nacionálně-socialistické rasově motivované vyhlazovací války. Toto spojení znamenalo hanebné pohrdání nezávislosti a územní integritou Polska, Rumunska, pobaltských států či Finska. Tento atentát na mezinárodní právo a právo na sebeurčení nelze ničím, ale opravdu ničím ospravedlnit. Jednoznačně tento násilný pakt odsuzujeme a smlouvu nepovažujeme za právoplatnou."

   I když byla na sklonku 80. let 20. století smlouva o neútočení i s tajným dodatkem anulována, bohužel to neznamená, že by se koloběh dějin navrátil zpět o více jak půl století a byl obnoven minimálně právně stav z roku 1939. Ačkoliv byly v dotčených republikách uspořádány svobodné volby a podporován odsun okupačních armád, stín paktu bude stále doléhat na životy těch, kteří přežili.