Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hospodářsko-politická spolupráce Německa a Sovětského svazu v letech 1939-1941 - 3. část

 

REAKCE NA UZAVŘENÍ SMLOUVY

 

   I když dnes, po více jak půl století, není tak obtížné vysledovat signály věštící uzavření paktu, v očích tehdejších současníků byly události předcházející tomuto "ďábelskému" aktu posuzovány spíše lehkovážněji. O čemž svědčí tragicky fatalistický postoj Poláků, kteří se s podivuhodným klidem domnívali, že "tento pakt nic nezmění" a plně se spoléhali na britsko-francouzskou pomoc. Přesvědčení, že oba systémy jsou tak antagonisticky protikladné, že by jejich smíření vyústilo dříve nebo později ve střet na bojišti, nemělo v evropské společnosti menšinové postavení. Svět byl šokován a nepomohl ani "kaštanový projev", ve kterém sovětský diktátor avizoval, že i silné světonázorové a vnitřní politické protiklady nemusejí být automaticky překážkou praktické spolupráce.

   Dne 21. srpna 1939 ve 23 hodin německý rozhlas náhle přerušil vysílání a hlasatel přečetl mimořádnou zprávu: "Německá a sovětská vláda se dohodly na uzavření paktu o neútočení. Říšský ministr zahraničí přijede ve středu 23. srpna do Moskvy, aby příslušná jednání uzavřel." Tato novina měla i doma účinek "výbuchu granátu". Dohoda s naprosto neočekávanými novými východními přáteli zažehnala hrozby obklíčení, které silně ovlivňovaly náladu obyvatelstva a válečného konfliktu na dvou frontách. A tak jakmile většina německých občanů vstřebala prvotní úžas, převládl pocit ulehčení. "Zase jsme na koni a můžeme spát klidněji. Otázka bolševismu je v této době nepodstatná," zapsal si se stručností, která bere dech, rozjařený Goebbels, vezmeme-li v úvahu, proti čemu v posledních letech zarputile bojoval. V podobném duchu, že se Sovětským svazem se mají udržovat dobré styky, přemýšleli i starší armádní představitelé vyškolení v tradici Seecktova reichswehru. Většina lidí se domnívala, že se Polsko ani neodváží bojovat a že konflikt bude vyřešen skoro stejně snadno jako sudetská krize. Ačkoliv členové státní policie, pravidelní účastníci pouličních protikomunistických šarvátek, protestovali, že Hitler praktikuje pravý opak toho, o čem píše v Mein Kampfu, nacistické vedení reagovalo jednoznačně. Dle pozdějšího svědectví fotografa Heinricha Hoffmanna Hitler na reakci ve straně odvětil: "Moji straníci mne znají a důvěřují mi; uvědomí si, že i v pozadí této poslední hry stojí nejvyšší cíl - zlikvidovat východní nebezpečí."

   Nacistický politik Alfred Rosenberg byl ochoten tento Hitlerův ideologický kotrmelec chápat jako nutnost a svůj dojem z paktu vylíčil slovy: "Mám takový pocit, jako by se někdo chtěl tímto Moskevským paktem pomstít na nacionálním socialismu. Vždyť to nebyl krok učiněný ze svobodného rozhodnutí, nýbrž jednání z donucení. Jak můžeme mluvit o záchraně a utváření Evropy, když musíme prosit o pomoc jejího ničitele. V každém případě považuji Ribbentropa za zločince, který si svou chorobnou touhou po mocenském udržení přivlastnil funkci ministra zahraničí." Dále Ribbentropa vinil, že "zmařil veškeré naděje na vytoužené spojenectví s Velkou Británií". Jaká jiná odezva se také dala očekávat od zapřísáhlého antibolševika, který se narodil v estonském Revalu (dnešní Tallinn) a osobně zakusil poměry za časů ruské revoluce. Svým pohoršením a nezlomnou ochotou důvěřovat vůdci však nepochybně reprezentoval mínění většiny staré stranické garnitury.

   Den po podpisu se Goebbels s Hitlerem jednomyslně shodli na tom, že je velmi překvapuje mizivá odezva, jakou věnuje moskevské smlouvě světový tisk. Goebbels instruoval redaktory, že nyní mohou začít spekulovat o důsledcích pro Polsko, aby nezapomněli okomentovat především rychlost, s jakou došlo k uzavření paktu, ale přeci jen ještě nezacházet do detailů, protože informace o polské mobilizaci a o gdaňském teroru byly stále upřednostňovány.

   I sovětské obyvatelstvo přijalo zprávu o uzavření smlouvy o neútočení s ulehčením a uspokojením, domnívalo se, že se již nemusí bát čistek. Pro ně znamenalo německo-sovětské porozumění odvrácení nebezpečí války, která od roku 1933 hrozila. Sovětský svaz hlásal, že pakt o neútočení s Německem posílí věc "světového míru". Podle Izvestijí s podepsáním dokumentu skončily nepřátelské vztahy mezi Německem a Sovětským svazem, dosud podněcované nepřáteli obou států. Ukázalo se, že ačkoliv byla v Rusku po dlouhá léta vedena protinacistická propaganda, nezanechala v obyvatelstvu žádnou trvalou nenávist k Německu. Naopak ochotně akceptovalo tuto změnu kurzu v sovětské politice a všeobecně se rozšířil názor, že přátelství s Třetí říší zlepší mezinárodní postavení Sovětského svazu. Po vzoru Petra Velikého se díky Ribbentropovi sovětskému národu "otevřelo okno do Evropy".

   Nelehká historická úloha verbálně zaujmout stanovisko k otázce, proč se sovětská vláda rozhodla uzavřít pakt s "fašistickým" Německem a pokusit se tak tuto záhadu vysvětlit sovětskému lidu i světové veřejnosti, připadla populárnímu maršálovi Klimentu J. Vorošilovi, který dne 27. srpna 1939 v Izvěstijích prohlásil: "Vojenská jednání s Anglií a Francií nebyla přerušena proto, že SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení, ale naopak SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné také v důsledku té okolnosti, že se vojenská jednání s Francií a Anglií dostala pro nepřekonatelné názorové rozdíly do slepé uličky."

   Vedení Komunistické strany Německa v exilu ihned pakt podpořilo a přivítalo jako "úspěšný mírový počin ze strany Sovětského svazu přispívající ke zmírnění mezinárodního napětí". V "ideovém průvodci" probíhajícími změnami, schváleném na zasedání sekretariátu Kominterny 22. srpna 1939, se mj. pravilo: "Svou připraveností uzavřít s Německem pakt o neútočení pomáhá SSSR sousedním malým pobaltským zemím a vystupuje na obranu všeobecného míru. Tím také SSSR podrývá plány buržoazních reakčních kruhů a kapitulantů Druhé internacionály, kteří se snaží nasměrovat agresi proti zemi socialismu." Celý dokument byl zakončen ujištěním, že SSSR se vyvaroval britsko-německému spojenectví vlastním paktem s Německem, aby tím konečně přinutil Británii a Francii k podepsání trojstranné aliance, ačkoliv posléze Molotov a Vorošilov jednání s mnichovanskými vládami ukončili. Ostatně zbytek srpnového prohlášení znevěrohodňuje i následná sovětská agrese proti Polsku, Pobaltí i Rumunsku.

   Pokud šlo o nového partnera v paktu o přátelství, Molotov bez diplomatických opisů prohlásil: "Včera němečtí fašisté uskutečnili zahraniční politiku vůči Sovětskému svazu. Ano, včera jsme ještě byli ve sféře zahraniční politiky nepřátelé. Dnes se však situace změnila a my jsme jimi přestali být." Mnoho lidí však bylo z tohoto přehození ideologické výhybky zklamáno, šokováno a naplněno hanbou, protože měli ještě v živé paměti Němce jako nepřítele z doby 1. světové války. I ve stranických kruzích vyvolala tato náhlá změna politického kurzu zděšení a úžas. Nemalá část straníků si nemohla zvyknout na myšlenku, že z nepřítele číslo jedna se přes noc stal přítel na život a na smrt. Samozřejmě se všichni zdráhali vyslovit jakoukoli otevřenou kritiku, až příliš dobře si pamatovali čistky z druhé poloviny 30. let.

   Samotný Stalin se přímo pedantsky snažil dodržovat novou politiku sovětsko-německého dobrého sousedství. The New York Times informovala, že na plátnech sovětských biografů už nelze zhlédnout protinacistický film Profesor Mamlock ani Rodinu Oppenheimerů, že z "prken co znamenají svět" byla stažena hra Alexeje Tolstého Cesta k vítězství o německé účasti v intervenci v občanské válce, stejně jako zmizel Ejzenšteinův film Alexander Něvský.

   Na zahraniční členy Kominterny mělo toto sloučení "ohně a vody" traumatizující dopad. Vždyť přece v posledních letech v souladu s požadavkem Moskvy svědomitě a soustavně brojily proti nacistickému režimu. A teď najednou na osobní Stalinův příkaz musely protihitlerovskou kampaň zastavit a přepnout na osočování britsko-francouzského imperialismu. Ačkoliv ukrutný teror zdecimoval v SSSR usídlené vedoucí komunistické činitele většiny evropských zemí, řadoví straníci a sympatizanti v cizině netušili nic o jeho rozsahu a charakteru. Komunismus pro ně stále představoval "soubor humanitních ideálů" a "nerozuměli příbuznosti Stalinovy formy ruského nacionalistického bolševismu s Hitlerovským německým národním socialismem". Kominterně tak nezbývalo nic jiného, než chlácholit užaslé zástupce jednotlivých komunistických stran výkladem, "že v důsledku politiky appeasementu západních demokracií vůči Hitlerovi je smlouva jedinou možností, která Sovětskému svazu zbývá a zároveň propagovat lidovou frontu proti hitlerovské útočnosti, doprovázenou pozoruhodnou iluzí, že se patrně zlepšily vyhlídky na zabránění válce a semknutí Němců, aby svrhli Hitlera".

   Ve Francii předal velvyslanec své vládě zprávu, jenž obsahovala nejpodstatnější části "tajného doplňovacího protokolu", již 23. srpna a tak v Paříži vyvolal zjevný zmatek a nejistotu. Rychlost, kterou celý sbližovací proces nabral, způsobila i několik "kouzel nechtěného", kdy třeba pařížský deník l´Ordre, první který zprávu komentoval, vykřikoval cosi o šíření dezinformací. Tísnivá atmosféra kulminovala ještě téhož dne konstatováním ministra zahraničí Georgese Bonneta před válečnou radou: "Německo-ruský pakt úplně mění rovnováhu sil. Od této chvíle nebude již Polsko moci očekávat od SSSR žádnou podporu. Mysleli jsme si, že mu Sovětský svaz poskytne alespoň pomoc svého vojenského letectva a dodá mu válečný materiál a suroviny. Této naděje se nyní musí vzdát, asi se dokonce můžeme obávat i něčeho horšího, a to německo-ruské dohody proti Polsku." Dále dokonce uvažoval, že by se měli Poláci vyzvat, aby přistoupili na kompromis s Hitlerem, takže Francie by získala čas na přípravu obrany. I s ohledem na výslovné přání šéfa generálního štábu Maurice Gamelina se nakonec Francie rozhodla svým závazkům vůči Polsku dostát. Podobně skeptická byla i reakce generála Josepha E. Doumenca, vedoucího francouzské vojenské mise jednající v srpnu o podmínkách sovětské pomoci Spojencům, který pevně věřil, že se jedná jen o "vyvrcholení psychického nátlaku na Polsko".

   Zahraničněpolitičtí experti v Paříži byli nuceni vysvětlit, jak se mohli nechat paktem tak zaskočit. Jako domeček z karet se zhroutila chatrná britsko-francouzská strategická koncepce, která byla postavena na chybných předpokladech, podle nichž měl být východoevropský status quo v sovětském zájmu a antagonismus mezi komunismem a nacismem neměl připustit jejich vzájemnou dohodu. Deník Le Temps se zmohl na vyčítavou reakci až po několika dnech, kdy otiskl: "Hitlerovské Německo, které se zdálo být nejpevnější hradbou proti bolševismu, se stalo vědomým komplicem revolučních sil, těch sil, o kterých pan Hitler neustále tvrdil, že jsou smrtelným nebezpečím pro evropskou civilizaci."

   Exemplárním případem byla komunistická strana Francie (PCF), nejsilnější komunistická strana v zahraničí. V pátek 25. srpna 1939, kdy byla pozvolna cítit v evropském ovzduší vůně střelného prachu, vydala PCF komuniké, které varovalo, že "pokud Hitler navzdory všemu rozpoutá válku, nechť si uvědomí, že proti sobě nalezne francouzský lid s komunisty v předních řadách". O měsíc později však nastal obrat a francouzská Komunistická strana se proměnila v nejhitlerovštější francouzskou stranu, která se otrocky řídila moskevskými příkazy.

   Třebaže se britský kabinet zasedající odpoledne 22. srpna nedal touto novinkou vyvést z rovnováhy a ministerstvo zahraničí o paktu chladnokrevně, byť absurdně prohlásilo, že "snad ani nemá valný význam", zavládlo ve Velké Británii nelíčené zděšení a vzájemné obviňování. Ačkoliv měl Foreign Office k dispozici minimálně dvě desítky důvěryhodných zpravodajských varování o možném korunování tajného sblížení, nebyl na takový vývoj připraven. Oprávněnost obav, že pakt obsahuje tajnou klauzuli na úkor Polska, prokázal londýnský Daily Expres, kterému text vyzradil zaměstnanec německého velvyslanectví v Moskvě Johny Herwarth. A tak mnohotýdenní tápání britské politiky v otázce, jak se k Sovětskému svazu zachovat, nijak nevybočovala z logiky předešlého vývoje. Nicméně ministerský předseda Neville Chamberlain neváhal přejít do diplomatické protiofenzívy a alespoň Hitlerovské Německo nenechal na pochybách o britském postoji k otázce Polska, když v dopise napsaném ještě v době Ribbentropovy cesty do Moskvy akcentoval přesvědčení, že "německo-sovětská smlouva nemůže změnit nic na závazcích Velké Británie k Polsku, ať už bude dohoda jakékoli povahy". Slova podobného významu pak o tři dny později společně s francouzským ministrem zahraničí Edwardem Halifaxem zopakoval v Dolní sněmovně, s čímž Hitler nepočítal.

   Ve Spojených státech, které nebyly paktem bezprostředně ohroženy, panoval téměř jednomyslný příklon k neutralitě. Americký prezident Franklin D. Roosevelt byl ještě v den ratifikace informován státním tajemníkem Cordelem Hullem, který se o tom dozvěděl z telegramu zaslaného velvyslancem USA v Moskvě Laurencem A. Steinhardtem. Depeše Roosevelta zastihla na palubě jachty Tuscaloosa ve chvíli, kde se bezstarostně oddával rybolovu. Po přečtení zprávy se zachmuřil, ale účastníci jeho rybářského výletu se komentáře nedočkali.

   23. srpen 1939 tak potvrdil, že analýzy skupiny odborníků na moskevském americkém zastupitelství byly zcela v souladu se skutečností. Charles Bohlen vyvodil z paktu závěr, že "obecně lidské principy pro sovětskou politiku neplatí, jelikož je vedena jen snahou o zachování a rozšíření sovětského systému a současně, že sovětsko-německý pakt není skutečnou aliancí, neboť vzájemná nedůvěra ve vztazích obou partnerů přetrvává". V následujících dnech po podpisu se však v Americe objevil problém, jak hodnotit vzájemný poměr a stupeň fašisticko-komunistického nebezpečí. I přesto, že ze zářijového úvodníku New York Times zaznívaly opodstatněné obavy, jak "Německo vraždí svou kořist a Sovětský svaz se přitom snaží urvat z mrtvoly svou porci", hlava státu domácí veřejnost uklidňovala v tom smyslu, že "nelze očekávat, že by Berlín jakkoliv klestil cestu šíření sovětského systému". Jak se později ukázalo, nebyl to zcela prozíravý odhad.

   Stalinova spokojenost z dobře odvedené práce se ještě umocnila, když obdržel zprávy z Dálného východu, protože žádnou jinou mocnost nemohl "rudo-hnědý" pakt rozhněvat a pokořit tolik, jako zemi vycházejícího slunce budující svou politiku na protisovětské spolupráci s Německem. Podle svého morálního kodexu byli Japonci zrazeni a zneuctěni svým partnerem v paktu proti Kominterně a Hiranumova vláda na protest podala demisi.

   U nás zprávu berlínské tiskové kanceláře o plánovaném uzavření sovětsko-německého paktu přinesly 22. srpna protektorátní noviny "Večerní České Slovo". Podplukovník Ludvík Svoboda, velitel československé vojenské jednotky v polském bronowickém táboře, byl požádán svými podřízenými, aby tuto senzační zprávu vysvětlil. Doufaje, že podpis smlouvy je jen diplomatický tah, který není míněn vážně a neztráceje víru v Sovětský svaz jako spřátelenou zemi, pravil: "Myslím, že uzavření paktu je vysoká politická hra SSSR, aby bylo Německo zataženo do války. Věříme Rusku, že nezradí." Co bychom asi od pozdějšího československého prezidenta slyšeli, kdyby měl k dispozici podrobná fakta ze zákulisí sjednávání tohoto paktu, o vzájemných závazcích zakazující podporu jakékoli protiněmeckého hnutí i válku za osvobození republiky a ostatních dotčených zemích, a kdyby si uvědomil, že ani v září 1938 nám ve skutečnosti "jeho věrný" Sovětský svaz, ostatně stejně jako Francie a Velká Británie, nebyl ochoten podat pomocnou ruku, protože se jednoduše nechtěl nechat zavléct do válečného konfliktu z Německem.

   Například pro jugoslávský stát nebyla v danou chvíli hlavní starostí německá či sovětská hrozba, avšak přímý důsledek paktu spočívající v rozpoutání války na severu, což by mohlo posílit anexionistické choutky Itálie, která již okupovala Albánii.

   Konečný efekt senzace především způsobilo to, že oba protagonisté před celým světem zradili, zneuctili a dovedli až k absurdnosti své dosud vehementně obhajované ideologické premisy, přesto Stalin zůstával věrný zásadám shodným se sovětským pojímáním mezinárodního práva. Sovětský odborník na mezinárodní právo Gregorij I. Tunkin k tomu trefně dodal: "Loajalita vůči zásadám může i v nejpříznivějším případě přijít draho." Politické sbližování obou systémů, jehož příznakem měl být právě podepsaný pakt, zároveň oživilo úvahy z meziválečného období, jejichž nositeli byli především Němec Karl Schmitt a Francouz Jacques Bainville, vyznačující se snahou bagatelizovat rozdíly mezi oběma systémy a zvýrazňující jejich shodné stránky tím, že je zahrnovali pod jeden termín "totalitní režim".

   I když ve skutečnosti byla většina zahraničních reakcí na dohodu přeci jen poněkud přitlumena předcházejícím avízem, nebylo obtížné uvědomit si, co z ní vyplývá. Jak učinil kupříkladu britský konzervativní poslanec Chips Channon, který prohodil, že "dělení Polska vypadá nevyhnutelně". Jedno je tak nepřehlédnutelné; německým vojákům usnadnil s konečnou platnosti jejich rozhodnutí vojensky rozdrtit Polsko a rozpoutat válku.

 

VÝZNAM PAKTU A BEZPROSTŘEDNÍ DŮSLEDKY

 

   Uzavření srpnové smlouvy patří mezi nejkontroverznější zvraty ve světových dějinách, k němž jen velice obtížně nacházíme historický ekvivalent. V dějinách mezinárodních vztahů lze za zlom podobného významu považovat snad jen podpis tzv. diplomatické revoluce z 15. května 1756 a následné zahájení sedmileté války - konfliktu, který je mnohými považován za první skutečně globální. Ačkoliv se v jistém smyslu podobá i nejnovější Rapallské smlouvě, výchozí podmínky a aspirace obou signatářů byly rozdílné a šlo v prvé řadě o vykalkulovanou dohodu s přesnými cíli.

   Dodnes však existují značné disproporce při prezentování a vysvětlování tohoto zvratu, které byly a jsou ovlivněny přehnanou ideologizací celého tématu, a to zvláště v případě komunistických propagandistů a historiků. Do počátku 80. let byly ve státech sovětského bloku diskuze na téma pozadí a důsledky německo-sovětského paktu prakticky nemyslitelné. A až teprve soumrak komunismu, který o několik desítek let přežil nacismus, nás poněkud více přibližuje k pochopení podstaty aliance.

   Je možné definovat několik interpretací srpnových událostí, z nichž jistě každá bude mít své opodstatnění. V následujícím textu se pokusíme vyvrátit či potvrdit vybrané dva proudy. Na jedné straně americkou "revizionistickou školu" zastoupenou Jofrey Robertsem a Alanem J. P. Taylorem, která kvituje myšlenku Mnichovského syndromu a přisuzuje stěžejní vinu Stalinovi, jelikož chybně analyzoval míru odhodlání Západu vzdorovat Hitlerovi a zoufale se snažil zajistit především vlastní bezpečí. Na druhé straně pak teorii "dvou želízek v ohni", reprezentovanou Davidem C. Wattem, která interpretuje sovětského vůdce coby mistra obojakosti a přetvářky, který vždy podvědomě inklinoval k německé říši. Ačkoliv proněmeckou orientaci nelze popřít, ignoruje však proměnlivý vývoj ve 30. letech a vliv západní politiky na sovětské kalkulace.

   Dle současného estonského historika Heina Arumäe panoval ještě donedávna v zemích bývalého sovětského bloku jednomyslný názor, že pakt byl nevyhnutelným obranným opatřením, protože Sovětský svaz by se na jedné straně stal již v roce 1939 obětí nacistické agrese a na druhé straně byl po krachu trojstranného jednání ohrožen jednotnou frontou tvořenou imperialistickými státy. Byl tedy tento názor opodstatněný? Hospodářsko-vojenská bilance mezi oběma státy však neskýtá Stalinovi v oné době žádný reálný motiv k tomu, aby vsugeroval sám sobě i okolí, že je německá hlava státu schopna vážné hrozby vůči jeho vlasti. Tato domněnka patří k legendám, kterou držel při životě především on sám. Protože Hitler nepřestával hledat východní "životní prostor", byla válka se sovětským Ruskem časem nevyhnutelná, ale z krátkodobého hlediska si nepřál zaplést se s Ruskem dřív, než vyřeší polský problém a než odstraní hrozbu britsko-francouzské intervence. Zvážíme-li vojensko-strategické analýzy, válečný potenciál a další podobné faktory jako skutečnost, že německá říše nedisponovala vhodným nástupním prostorem pro útok, pak musíme usoudit, že odpověď na položenou otázku je záporná. I vznik jednotné imperialistické fronty namířené proti Sovětskému svazu lze vyhodnotit jako příliš jednostrannou teoretickou spekulaci, protože přívrženci této myšlenky podceňují antagonismus uvnitř samotného "imperialistického tábora" a zapomínají, že na prvním místě vždy stojí reálné zájmy státu před subjektivními pohledy a náladami jednotlivých západních politiků.

   Protože je smlouva o neútočení nerozlučně spjata s tajným dodatkem, jsou oba dva dokumenty od samého počátku posuzovány negativně. Jejich neblahé důsledky spočívají v tom, že byla zničena do té doby existující mocenská rovnováha v Evropě, představující efektivní prvek mezinárodní stability, a to ve prospěch Německa, což dovolilo Hitlerovi rozpoutat 2. světovou válku. Ale nalézt jednoznačnou odpověď na otázku, proč systém kolektivní bezpečnosti ztroskotal, není tak jednoduché, už jen proto, že se vlastně hodnotíme jistou mírou spoluviny. Sovětskému svazu je dodnes v této souvislosti vytýkána nedůslednost a permanentní pošilhávání po obnově německé kooperace, pohrdání "buržoazními demokraciemi" a krátkodobé kalkulace s cílem obrátit fašistickou agresi západním směrem. To vše lze poměrně úspěšně dokumentovat, avšak podobná obvinění můžeme stejně tak uplatnit i vůči jeho demokratickým partnerům. Mnohem komplikovanější je posouzení extrémních interpretací, které Stalina viní z podněcování války v rámci vlastní mocenské strategie, stejně jako u jednostranných účelově zaměřených pokusů sovětské odborné veřejnosti prokázat třídní solidaritu fašismu a demokracie ve vztahu k Sovětskému svazu. Už i dosavadní historické zkušenosti nasvědčovaly, že kolektivní bezpečnost nenaplňovala programový cíl, neboť směrodatné velmoci jednoduše neměly zájem, aby jim malé státní útvary, zásady mezinárodního práva, suverenity i demokracie komplikovaly jejich expanzivní záměry. Jak kominterna nedokázala svým chybným a chaotickým postupem zmařit nacistické uchopení moci, tak i Západ podcenil nebezpečí agrese, když s potřebnou rozhodností nereagoval na rušení jednoho článku za druhým Versailleské smlouvy a naivně spoléhal na její odvrácení tradičním zákulisním diplomatickým bojem. I když princip kolektivní bezpečnosti byl zřejmě jediným nástrojem proti válce vedené dle Hitlerových bezprecedentních pravidel a prostředků a nikdy to nebyla volba snadná, přesto všechny zúčastněné strany nesou svůj podíl odpovědnosti.

   Čím bylo tedy motivováno oživení "rudohnědého" fenoménu? Ačkoliv byl Hitler již dávno rozhodnut nemilosrdně skoncovat s Polskem, nelze pominout skutečnost, že by i přes četná odložení sotva učinil tak fatální krok, kdyby se nepojistil spojenectvím se svým diktátorským protějškem. V souvislosti s paktem tak lze hovořit o momentální shodě dvou od základů antagonistických strategií, které se nehledě na svoji vnitřní politiku a zásady, jsou-li jaké, v určitý historický okamžik shodly, aby se později opět mohly rozejít. Vágní formulace a další právní nedostatky napovídají, že se oba smluvní partneři stejně nechystali doslova dodržet literu dokumentů a bylo to jen dočasné řešení diktované okolnostmi, což později sami potvrdili, a to nejen verbálně. "Moudrost" jejich rozhodnutí lze posuzovat jen při srovnání s jinými alternativami.

   Kdyby se Stalin zdárně dohodl s francouzskou a britskou delegací, žádný útok na Polsko by se pravděpodobně nekonal, jeho německý protějšek by musel počítat s válkou na dvou frontách. K tomu ale nebyl nacistický režim zdaleka připraven ani ochoten a spíše spoléhal na to, že přinutí Spojence k distancování se od polských závazků. V případě, že by Německo zaútočilo na Sovětský svaz, který by zůstal neutrální, pak by vojenský potenciál hovořil spíše ve prospěch Stalina. Ten však o těchto možnostech nepřemýšlel, neboť usiloval o co největší oddálení onoho osudného dne, kdy se bude muset zapojit do války. Vedly ho k tomu historické zkušenosti z 1. světové války, když na západní frontě očekával úmorné zákopové boje, které ho časem vynesou do postavení rozhodujícího jazýčku na vahách a bude moci celosvětově šířit myšlenky inspirované komunistickou doktrínou. Americký státník John F. Dulles našel při porovnání ideových základů stalinistické diktatury s myšlenkovým zázemím hitlerovského režimu až fascinující podobnost, a to zejména co se týče cílů i prostředků k jejich dosažení. Oba usilovali o světovládu a nástrojem, jehož pomocí jí měli docílit, byl "program neomezené expanze" a mohl být ostatními "ignorován pouze na vlastní nebezpečí". Jako prostředek k dosažení kontinentální hegemonie jim neocenitelně napomohl právě srpnový pakt. Ať už by představitelé Západu vyslali onehdy do Moskvy kohokoli a jakkoli rychle by dorazil, Kreml neplánoval podílet se na obraně nezávislosti východní Evropy, ale na jejím dělení, a to jen za cenu neutrality. I když Stalin nebyl jediným aktérem neschopným předpovědět následný běh událostí, jako například náhlý francouzský debakl, a otevřel Hitlerovi dveře k vnitřní kolonizaci, přesto si mohl uvědomit, že nejjistějším způsobem, jak Hitlera zkrotit, je hrozba obklíčení na dvou frontách, on však nechtěl.

   Německo-sovětský pakt je nezřídka nazýván Hitlerovou "poukázkou na válku", byl však poukázkou i Stalinovou. Jakmile zaschl inkoust na smluvním papíře, oba signatáři mohli díky absenci suspenzivní klauzule zaútočit na své sousedy, aniž by jim v tom ten druhý zabránil. A přesně do toho se také pustili. Prvním hmatatelným výsledkem byla smlouva o hranicích a přátelství, která byla ne nevýstižně na počátku 90. let prohlášena za "faktickou rehabilitaci fašismu". V důsledku obou paktů, jak srpnového, tak zářijového, a následné podzimní praktické expanzi byla posunuta hranice Sovětského svazu na linii čtyř řek Pisc - Našeš - Visla - San a překročena tak Curzonovova linie o takřka 150 km na západ, čímž se obě země staly bezprostředními sousedy.

   Územní změny se na jedné straně týkaly především litevského území, které tímto spadalo do sovětské sféry vlivu a na druhé straně vojvodství Lublin a částí Varšavského vojvodství, které připadly německé straně. Od této chvíle tedy hitlerovská Třetí říše spravovala 48 % teritoria bývalého polského státu proti 35 % deklarovaných srpnovou smlouvou, tedy i oblast východně od Visly ohraničenou řekou Bug až ke Krylovu a odtamtud na západ přes Tomaszow až k řece San včetně výběžku kolem Suwalki a Augostowa. Sověti nakonec anektují 194 000 km čtverečních polského území zahrnující na jihozápadě i oblasti, které v minulosti náležely Rakousku-Uhersku jako Lvov-Lemberg a nikdy netvořily součást ruského impéria i s 12 miliony obyvatel převážně ukrajinské a běloruské národnosti a současně převzaly kontrolu nad námořními a leteckými základnami v Estonsku a Lotyšsku. Územní bilance byla nakonec aktivní na straně Sovětského svazu, který dostal 77 620 km čtverečních oproti 72 866 km čtverečních Německa.

   Okamžitě oba smluvní partneři počali s likvidací místních elit včetně germanizace a sovětizace zbytku populace. Situaci výstižně ilustruje polský spisovatel Czeslav Milosz, který když v 80. letech přebíral Nobelovu cenu za literaturu, podotkl: "23. srpen by měl být každoročně připomínán jako den smutku, jelikož tehdy uzavřeli dva diktátoři smlouvu o územním rozdělení jejich sousedících států, jenž měly vlastní hlavní města, vlády a parlamenty a jejichž hranice, právo na sebeurčení a pasy přestaly existovat." Je smutnou pravdou, že Hitlerem předloženou nabídku ohledně pobaltských států a Polska musíme označit za velmi dobře vykalkulovaný šachový tah. Protože Stalinova zahraniční politika byla postavena na ultralevicových blanquisticko-trockistických myšlenkách umocňovanými moskevskými vlivnými osobnostmi a organizacemi, které považovali existenci suverénního Pobaltí za dočasný jev a jeho implementaci do ruské říše za přirozený běh událostí. Pochopitelně nejen snahou o šíření socialismu byl inspirován sovětský zájem o zmiňované oblasti, ale i konkrétními ekonomickými, vojensko-strategickými a historickými důvody. Obzvlášť v reflexi na rostoucí nebezpečí útoku bylo nezbytné odsunout pozice německých armád co možná nejzápadněji.

   Třebaže jejich politika byla v daný moment chladně vypočítavá a jejich prostředky neomluvitelné, přesto byla nanejvýš realistická. Shrneme-li si bezprostřední reálné výsledky obou paktů, dojdeme k následujícím závěrům. Sovětskému svazu umožnily omezit rozsah a autoritu fašistické sféry ve východoevropském prostoru, a to zhruba na 400 000 km čtverečních, čímž minimalizoval válečnou hrozbu a navíc si zajistil přístup ke strategickým hospodářským oblastem na západní hranici, ne nepodstatným i pro jeho obranu. Získal nepatrný čas k vyzbrojení a uskutečnění některých vojenských reforem včetně příslibu ekonomické a špičkové technologické pomoci. V neposlední řadě posloužily jako zápalná šňůra k válečnému konfliktu a likvidaci polského státu, i když je otázkou, jak by se chovalo Polsko, kdyby nebylo Hitlerem přepadeno a na čí stranu by se přiklonily pobaltské státy. Německu poskytly smlouvy jak pocit bezpečí v právě rozpoutané válce, tak blahovolnou neutralitu druhé strany včetně řady nezbytných komodit pro válečné hospodářství. Obě země také obnovily hospodářskou spolupráci a upevnili si pozice na mezinárodním poli tak, že bez nich nebude možné v budoucnu dosáhnout na evropském světadílu dohody.

 

 

CHARAKTER HOSPODÁŘSKO-POLITICKÝCH VZTAHŮ OD ZÁŘÍ 1939 DO ČERVNA 1941

 

HOSPODÁŘSKÁ SPOLUPRÁCE OD ZÁŘÍ DO PROSINCE 1939

 

   Po rozpoutání válečného konfliktu si Stalin nepřál Německo poražené, ale spíše vysílené. A to natolik, aby trvalo dlouhé roky než by si dovolilo zaútočit proti Východu. Na jedné straně se domníval, že případná Hitlerova porážka by mohla vystavit Sovětský svaz dvěma těžce vyzbrojeným dravým impériím. Na druhé straně věřil, že by německá vítězství motivovala Hitlera k novým kontinentálním dobrodružstvím. Proto doufal v pat. Nacistická reakce na spolupráci byla neméně cynická a dvojznačná. Hitler potřeboval neutrálního partnera, alespoň do doby, než dobojuje válku s Velkou Británií a Francií, přičemž příslib hospodářské pomoci byl vítán. Motivace pro udržení spojenectví spočívala v oboustranných anexionistických ambicích, což dokumentují i podzimní události.

   I přes prokazatelné výsledky programu čtyřletého plánu nepovedlo se v předvečer války zabezpečit dostatečnou zásobu surovin a potravin. Existující surovinové bohatství postačovalo v nejlepším případě na dvanáct týdnů válečných operací. Německá říše byla tedy stále závislá na zahraničí, a to v oblasti potravin z 20 %, u surovin z jedné třetiny, přičemž u pro tankovou ocel nenahraditelného chromu ze 100 %, u bauxitu z 99 %, u niklu na výrobu munice z 95 %, u cínu z 90 %, u kaučuku pro přepravu z 80 %, u mědi pro elektrické vybavení ze 70 % a u minerálních olejů z 65 %, zatímco Sovětský svaz disponoval až sedmnáckrát vyšší zásobou ropy a měl sedmkrát více železné rudy. Právě za použití této argumentace byla pro Hitlera hospodářská spolupráce se Sovětským svazem klíčová v boji za neutralizaci západní blokády a lze na ní nahlížet ze dvou zorných úhlů. Na jedné straně pomohl doplnit domácí zbrojní průmysl o rozsáhlé sovětské dodávky zahrnující jmenovitě obilí z Ukrajiny, ropu z Kavkazu nebo manganovou rudu z Nikopolu, na druhé straně si německý diktátor otevřel dveře na Dálný východ, především k japonskému velrybímu tuku, mandžuským sojovým bobům, čínskému wolframu a kaučuku z Jihovýchodní Asie.

   Ale i Sovětský svaz díky válečným okolnostem ztratil cenné hospodářské kontakty se zahraničím a potencionálními importéry technologií. Po zahájení obchodního embarga Albionu se mnoho britských firem zdráhalo vyhovět sovětským požadavkům a dostát již nasmlouvaným objednávkám zbrojního materiálu. Proto se i Stalin rozhlížel na mezinárodní úrovni po vhodných úvěrech a technickém vybavení pro svůj rozvíjející se válečný průmysl. Problémy prohloubily sovětské vojenské zásahy v Polsku a pobaltských státech, které zvýšily poptávku po surovinách a výrazně omezily exportní kapacitu východního partnera. Z těchto skutečností musely později zákonitě plynout potíže ve vzájemném hospodářském styku.

   Obě země si vytyčily za cíl vytvořit společný politicko-hospodářský blok, který měl ovládnout evropský kontinent, ale jehož realizace se zatím jen matně rýsovala na obzoru. Přestože nesčetné expertní analýzy dospěly k závěru, že ačkoliv Sovětský svaz nebude schopen vyprodukovat tak vysoké přebytky, aby uspokojil německou dovozní potřebu, má případné hospodářské spojení pro Třetí říši rozhodující význam právě s ohledem na delší trvání válečného konfliktu. Nacistické vedení tak dočasně podporovalo tuto myšlenku i s oboustrannou vojenskou pomocí, a to za účelem zničení britského impéria.

   Již na sklonku astronomického léta roku 1939 se mnohé německé podnikatelské subjekty obracely na kompetentní hospodářské instituce, aby jim zprostředkovaly odbytové možnosti na ruském trhu, a to v duchu výmarské a rapallské éry. Avšak je potřeba upozornit, že struktura sovětské poptávky po dovozu se v poslední dekádě značně změnila a preferuje převážně průmyslový a válečný sortiment. I srpnová dohoda o půjčce se týkala více investičního než spotřebního zboží. Němečtí dodavatelé, kteří hledali náhradu za ztracené tržní segmenty, se novým podmínkám musely přizpůsobit.

   To však teprve předznamenalo ekonomickou spolupráci. Křehké spletivo rodícího se systému kooperace bylo zpevněno následnou výměnou diplomatických nót, které kromě politického pozadí upřesňovaly charakter budoucích obchodních vztahů. Zářijová rámcová deklarace ukotvovala úmysl všestranně rozvíjet hospodářské vztahy, příslib surovin a průmyslových výrobků, možnost německého tranzitu cenných komodit ze zemí Dálného východu a Rumunska včetně naději na blízké uzavření oficiální smlouvy.

   Ačkoliv se z řad zástupců Říšské banky ozývaly varovné hlasy, které poukazovaly na přílišné zatížení domácí válečné ekonomiky, a to v souvislosti s plánovaným 200 milionovým kreditem, přesto se na základě říjnové korespondence začaly stále více prohlubovat vzájemné kontakty. V zájmu vlastní politiky bezpečnosti projevila i Moskva ochotu prorazit ve prospěch Německa blokádu a nakupovat pro něj v zahraničí suroviny strategického významu, které by posléze transportovala do neutrálních zemí.

   Na této bázi vypracoval K. Schnurre "Vyjednávací harmonogram pro Moskvu", ve kterém od Sovětského svazu požaduje oproti původním 70 milionům surovinové dodávky v hodnotě 1,3 miliardy říšských marek pro následujících 12 měsíců. Z čehož do průmyslového sektoru by mělo plynout přibližně 530 milionů říšských marek, do potravinářské oblasti 330 milionů a do zemědělství 120 milionů marek. Dále pak 2 miliony tun minerálních olejů a barevné kovy včetně kaučuku ze třetích zemí za 100 milionů říšských marek. Vypočítané objemy surovinového bohatství měly Hitlerovi vykompenzovat polská ropná pole v Drohobyzce a Boryslawi, které v září 1939 připadly do Stalinovy sféry vlivu. Vzhledem ke skutečnosti, že celkový sovětský vývoz do Hitlerovy říše v roce 1938 činil 625 milionů marek, bylo očekáváno, že se pro tento rok minimálně zdvojnásobí a Německo tak získá cenné suroviny, které posléze přemění na produkty určené zpět do ruské říše, aby ulehčilo domácí ekonomice. Obdobě velkorysý byl německý návrh i v otázce platby a kompenzace, když sliboval okamžitý přísun průmyslového zboží ve výši 330 milionů marek a zařízení pro výstavbu hydrogenačního zařízení za 150 milionů marek. Dále formou vysoce kvalitního zbrojního materiálu a zlata nabízel úhradu poskytnutého úvěru z poloviny 30. let, který byl v roce 1940 splatný. S dalšími menšími položkami Schnurreho koncept oceňoval německé protiplnění na sumu 810 milionů marek, přičemž zbývající zhruba půl milionovou část tvořily dlouhodobé investice.

   S těmito návrhy přijela několikačlenná delegace v druhém říjnovém týdnu do Moskvy, kde proběhly rozhovory. V přátelské atmosféře sovětská strana akceptovala objednávky v celkové hodnotě 500 milionů říšských marek a překvapivě přistoupila i na přibližně jednu třetinu německých "utopistických" požadavků. Ještě na konci října přicestovali sovětští zástupci hospodářské a vojenské sféry do Berlína. Vyjádřili zájem o nákup válečného materiálu, avšak nijak nespěchali. Před tím, než vyhotoví vlastní podrobnější objednávkovou listinu, tvrdošíjně trvali na vyslání komise specialistů do Německa, která by ráda viděla nejnovější vojenské výzkumy a podnikla alespoň měsíční studijní pobyty v místních průmyslových závodech, experimentálních pracovištích a armádních cvičištích, letiště nevyjímaje. Němci byli takto neskrývanou "licenční špionáží" značně zaskočeni a podrážděni. Sám Adolf Hitler ale vydal instrukci, že "všechna ruská přání by měla být nadále plněna, ale skutečně významné záležitosti, především vojenského charakteru, musejí zůstat pochopitelně neodhaleny".

   V nejbližších měsících proběhla sovětská vojensko-technická exkurze do několika továren německého zbrojního průmyslu, především leteckého. Pracovní inspekce byly realizovány převážně v Dessau, Rostock-Marienehe, Augsburgu a Brémách, kde byl předveden nejmodernější letecký park. Říšští představitelé zbrojního sektoru nabyli při těchto příležitostech cenné zkušenosti, a to všeho druhu. Jelikož v té době ještě skvěle fungoval komunistický špionážní systém, který velmi spolehlivě informoval sovětské odborníky o konkrétních nacistických strojích a výzbroji a ti je později mistrně využili.

   V listopadu F. hrabě von Schulenburg z Moskvy signalizoval, že Molotov naznačil komplexní připravenost všech ekonomických oblastí doprovázenou dobrou vůlí k vzájemné budoucí spolupráci, proto přislíbil okamžité dodávky železné rudy, nafty a obilí, avšak za předpokladu, že německé plnění na sebe nenechá dlouho čekat. Pro detailnější představu přivezla sovětská delegace 30. listopadu 1939 do Berlína svůj seznam nákupů, který obsahoval techniku pro vojenské námořnictvo a letectvo, dodávky pro dělostřelectvo, munici, protipožární zařízení i kompletní výrobní technologie. Veškeré položky měly být dodány nejlépe do konce následujícího roku, což se ale příliš neslučovalo s německými válečnými plány. Jako kompenzaci byla sovětská vláda ochotna zahájit výrobu jmenovaných licenčních letadel i motorů a dokonce třetinu dodávat německému partnerovi. Tento soupis požadavků byl velmi dlouhý a fatálně zasahoval do nacistických materiálových a surovinových zásob (hlavně železa), což by ohrozilo budoucí produkci. Zákonitě musel především říšské vojenské autority přinejmenším vyvést z míry. Vždyť souhrnná hodnota byla oceněna na 1,5 miliardy říšských marek, přičemž samotný námořní program dosahoval 700 milionů a to nebyly započítány případné licence výrobních práv. Německé oficiální prosincové stanovisko bylo takové, že srpnová smlouva o poskytnutí úvěru umožňuje pouze vojenské dodávky do výše 58 milionů říšských marek, nicméně pokud by byly plně kompenzovány importem surovin ze Sovětského svazu, byli by připraveni exportovat zbrojní techniku v hodnotě 660 milionů říšských marek. Dále uvažovali o obráceném harmonogramu plnění, tedy nejprve dovezou suroviny Rusové a až poté oni. Zároveň termíny byly shledány zcela nepřijatelnými, protože se Německo nacházelo ve válečném stavu.

   I přes početné protestující hlasy ozývající se z německého zbrojního sektoru si H. Göring nakonec prosadil vlastní pojetí, ve kterém navrhoval upravenou smlouvu a v každém případě obchodní jednání dovést do úspěšného konce. V polovině prosince přicestovala německá delegace do Moskvy, tentokrát se měla setkat s lidovým komisařem zahraničních věcí A. I. Mikojanem. S sebou vezla i seznam vojenských objednávek, které maximálně přizpůsobila sovětským přáním. Stalinem instruovaný Mikojan vystupoval mnohem razantněji a vyžadoval od druhé strany akceptaci kompletní listiny, jinak Sovětský svaz neimportuje suroviny, jenž jsou za současných podmínek na světovém trhu pro německou říši nedostupné.

   Zamyslíme-li se nad výše zmíněným, jsou Stalinovy záměry očividné. Velmi dobře si uvědomoval význam hospodářské spolupráce pro válčící Třetí říši. Ta musela čelit ničení a opotřebování veškeré techniky. Jako obvykle postrádal velkorysost a hodlal z čerstvě nabytého geopolitického postavení vytěžit více, než by člověk věřil. Pro sovětského diktátora měl svazek s Německem ryze defenzivní charakter s cílem vyvarovat se válečného konfliktu a získat čas pro kvalitní vyzbrojení. Zajímal se o vojenské a branně-hospodářské přísně střežené informace pro modernizaci armády, obzvláště pak leteckého a námořního průmyslu, což mimo jiné nekorespondovalo ani s výchozí přátelskou úmluvou z konce září téhož roku. Na jedné straně Sověti nárokovali až trojnásobně vyšší německé závazky, než jsou jejich vlastní a na druhé straně se v září hovořilo pouze o průmyslových výrobcích. Zároveň si mohl dovolit vyčkávat a byl tak velmi zdrženlivý v plnění smluvních závazků, pokud se partner zdráhal poskytnout kýžený zbrojní materiál. Dohoda se zdála být příliš vzdálena a vyjednávání bylo bez hmatatelného výsledku na pár dní přerušeno.

 

HOSPODÁŘSKÁ SMLOUVA Z 11. ÚNORA 1940

 

   Na podzim Sovětský svaz rozpoutal válku z Finskem. Stejně jako potřeboval Hitler prvního září sovětskou blahosklonnou neutralitu, tak nyní byla vhodná Hitlerova loajalita, jelikož se Stalin obával, že Finsko, které bylo podporováno západními zbraněmi a střelivem, by se mohlo stát platformou k usmíření Německa s britsko-francouzským blokem. Ale i Hitler v této době ještě projevoval mocné nadšení pro sovětský protějšek, když si v soukromí představoval, že bude moci vést ruskou politiku po bismarkovském způsobu, to znamená bez války a ještě vyřeší i problémy se zásobováním. Také mu záleželo na tom, aby na severu kontinentu nedošlo k rozpoutání nějakého rozsáhlejšího konfliktu a měl i nadále možnost disponovat pro něho nezbytnou švédskou železnou rudou z Gällivare a niklem z finského Petsamu.

   Stalin na svém spojenectví lpěl a inicioval tři kola nočních rozhovorů. První tříhodinové jednání, konané 31. prosince 1939 objasnilo, jakou důležitost přikládá sovětské vedení nové hospodářské smlouvě. Deklarovalo i ochotu objektivně redukovat požadavky vyplývající z listopadového seznamu, avšak nehodlalo se vzdát dosud nesplněných německých dodávek, které se dotýkaly námořnictva, dělostřelectva, obráběcích strojů na výrobu munice a především leteckých prototypů. Vyslanci "euroasijské říše" neměli zájem nijak výrazně omezit vlastní válečné ambice, především s ohledem na finský konflikt. Kromě toho bylo avizováno, že záleží jen a jen na německé výrobní kapacitě a výkonnosti válečného průmyslu, od kterého se bude odvíjet případný příliv sovětských surovin do říše. A Hitler si to uvědomoval a začal usilovat o kompromisní řešení. V polovině ledna 1940 dospěl k rozhodnutí vyhovět moskevským přáním a poskytnout dodávky v celkové hodnotě 390 milionů říšských marek, včetně technických plánů na výrobu lodí Bismarck a Lützov, za něž nárokoval sovětské suroviny ve výši 730 milionů marek.

   Na druhém diplomatickém sezení, které se uskutečnilo díky onemocnění Stalina až na konci ledna, se ještě Hitlerovi vyslanci pokusili vyjednat dlouhodobější kompenzační lhůty, ale jejich prosby nedošly v hostitelské zemi sluchu.

   Německé argumenty a apely nesměřovaly k ničemu až do prvních únorových dnů, kdy zoufalý Ribbentrop napsal osobní dopis Stalinovi, ve kterém své požadavky přeformuloval do politické roviny, když mu připomenul sovětský slib hospodářské pomoci v právě probíhající válce a mimochodem zmínil i polské a pobaltské teritorium, jímž dostal předem zaplaceno. Takto přímé Ribbentropovo poselství bylo nepřehlédnutelné. Sovětský vůdce se jím také patřičně zabýval a po třídenním mlčení "hozenou rukavici" zvedl na posledním nočním setkání dne 8. února, kde se obě strany domluvily na konečné formální podobě nové úmluvy.

   Po sérii velmi tvrdých jednání byla tedy dne 11. února 1940 v Moskvě podepsána oficiální obchodní smlouva. Dohoda o výměnném obchodě byla plánována na období dva a čtvrt roku, přičemž sovětské dodávky, které měly být realizovány v průběhu 18 měsíců, budou vykompenzovány německým plněním po dobu 27 měsíců, což odpovídalo nacistickým požadavkům. Sovětský svaz se zavázal v prvním smluvním roce importovat suroviny ve výši 550 milionů říšských marek, k čemuž se mu připočítává i nesplněný objem ve výši 100 milionů marek ze srpnové kreditní smlouvy. K tomu se přidaly další podstatné služby, které vyplývaly již z loňské zářijové korespondence, jako například přiznání německého práva obousměrného tranzitu z Rumunska, Íránu, Afghánistánu a Dálného východu umožňující surovinový transport ze třetích zemí. Pro druhých 12 měsíců byla zatím stanovena pouze část sovětských dodávek, a to v úhrnu za 230 milionů říšských marek. Na druhou stranu Německo mělo dodat východnímu partnerovi vojenskou a průmyslovou techniku v ceně 420 - 430 milionů říšských marek, a to nejlépe do května 1941, posléze pro období od května do srpna 1941 v hodnotě 220 - 230 marek jako výměnu za přísun sovětských surovin, kovů, paliva a obilí. Přiložený hustě popsaný katalog, převážně zbrojních objednávek, navíc určoval, že musí být neprodleně započaty rozhovory o dodávce křižníku Lützov, technické dokumentace a plánů ostatních bitevních lodí, zařízení pro loděnice, lodních motorů, námořního a polního dělostřelectva, magnetických min, či hydroakustického a hydrografického vybavení, optické přístroje, spojovací techniku, chemická zařízení, ženijní materiál, munice a pyrotechniky, pancéřová vozidla, 308 různých obráběcích strojů a obsáhlý seznam bojově vybavených letadel. V druhém smluvním termínu od května do srpna 1941 se měl uskutečnit dovoz doplňkových zařízení ke všem avizovaným zbraním včetně filmovacích a fotografických stanic.

   V souladu se zářijovou korespondencí paralelně probíhaly rozhovory o společných, především dopravně technických, projektech. V prosinci 1939 ležely na stole návrhy smluv, které počítaly s obnovením pravidelné letecké dopravy na trase Moskva-Berlín, po které se v posledních třech letech běžně nelétalo. Bezprostředně potom byla zavedena pravidelná námořní doprava mezi Hamburkem, Leningradem a Štětínem. Intenzivní námořní spolupráce měla i jiné formy než přímý obchod s materiálem. Svědčí o tom i ponorková "základna Sever" (Basis Nord) v Barentsově moři, v zátoce Zapadnaja Lica blízko Murmansku, která byla na základě únorové smlouvy dána k dispozici říšskému námořnictvu a sloužila jako opěrný bod pro zásobovací flotilu.

   Zdlouhavost a zarputilost takřka čtyřměsíčního jednání dokazuje, že nebylo snadné nalézt kompenzaci oboustranných zájmů, přesto však výsledný kompromis vyšel více vstříc sovětským než německým průběžným návrhům. I když oba diktátoři patrně od začátku věděli, jak hluboce budou vzájemně na sebe odkázaní, není možné si nepoložit otázku, proč Hitler svému potencionálnímu nepříteli ještě i pro roky 1940 a 1941 povolil dodat nejmodernější zbrojní sortiment. Pravděpodobně doufal, že pomocí surovin přicházejících z východu se podaří eliminovat účinnost britské blokády. Vezmeme-li v úvahu jeho ofenzivní plány v Atlantickém oceánu, bylo také zapotřebí vytvořit konstruktivní politické klima vůči Sovětskému svazu. Vzhledem k problémům Rudé armády ve Finsku, které se houževnatě odmítalo podrobit v "pobaltském stylu", nabyl přesvědčení, že sovětská letecká a námořní produkce je tak technicky zaostalá, že v dohledné době nebude schopna zužitkovat importované know how. Na druhé straně Stalin si byl vědom své potřebnosti a neváhal toho využít.

 

HOSPODÁŘSKÁ SPOLUPRÁCE OD ÚNORA DO ŘÍJNA 1940

 

   Plnění obchodních smluv významně ovlivňovalo dopravně-těchnické dědictví z 19. století. Po rozdělení polského státu musela být upravena hraniční nádraží a v obou směrech dobudováno železniční spojení. Překážku v plynulosti dopravy ale představovala především diference mezi evropským standardním rozchodem kolejnic a širokorozchodnými kolejnicemi v Sovětském svazu. Transportovaný náklad musel být přeložen na hranicích Polska, a to například na automobilovou dopravu, což vedlo k častým zácpám a dodacím průtahům. Teprve ve druhé polovině prosince 1939 dorazil první naložený vlak do polské Przemyslavi, kde bylo hlavní překladiště pro obilí z Ukrajiny a Rumunska, minerální olej z Galicie a Kavkazu, a po anexi Pobaltí i pro tranzit z Dálného východu. Logistické komplikace umocnila kapacita Transsibiřské magistrály, která často nebyla schopna pojmout tak vysoký objem zboží, že němečtí přepravci zabezpečovali sovětské dodávky z pohraniční oblasti do vnitrozemí jen se značnou námahou.

   I z těchto důvodů ředitelství Lufthansy pokládalo lednové otevření metropolitní letecké linky jen za první krok a nespouštělo ze zřetele ideu velkolepého transeurasijského leteckého mostu do Číny, přes Čchung-čching, Chami, Almu Atu, Moskvu a Berlín, který měl usnadnit import čínského wolframu a japonského margarínu do německé říše. Říšské ministerstvo letectví se v průběhu března 1940 horlivě snažilo získat pro tento projekt i sovětskou stranu. Avšak Molotov uštědřil Němcům svým odmítavým stanoviskem trpké zklamání. K tomu se připojily i neuvěřitelně nákladné čínské kompenzační požadavky a politické rozpory s Japonskem. Ztroskotalo rovněž i přání na společné dopravní spojení s Teheránem, přesněji s ropovodem v Persii.

   Přesto měsíc únor přinesl alespoň krátkodobé oživení obchodního styku. Stejně rychle jak sovětský postoj tál, však opět znovu zamrzl. Ačkoliv Sovětský svaz sliboval pro příštích dvanáct měsíců velkorysé surovinové dodávky a služby za celkem 800 milionů marek, které by nakupoval ve třetích zemích, již v březnu zablokoval export obilí a nafty. A. I. Mikojan takto náhlou absenci štědrosti ospravedlňoval tím, že od srpna 1939 obnášel sovětský dovoz do říše 66,5 milionů marek, zatímco druhá strana poskytla jen 5,5 milionů a tudíž nekompromisně požadoval splnění smluvních závazků s důrazem na uhlí a letadla. V polovině března vyvrcholily návštěvy odborných komisí v říšských továrnách a průmyslových koncernech, jako například u firmy Krupp, která protestovala proti ministerskému nařízení, podle něhož by měla dát sovětskému zbrojnímu sektoru k dispozici nejen průmyslový sortiment, ale i patenty a technickou dokumentaci, podnikové tajemství nevyjímaje. Vzájemná obchodní jednání tak nenabyla konkrétnější formy a stávající termíny německých dodávek byly záměrně protahovány. Na konci března říšská vláda upozorňovala na obzvláštní péči, kterou je nezbytné věnovat ruskému obchodu, jelikož kompenzace v podobě surovin je vysoce důležitá pro domácí válečnou ekonomiku a zároveň apelovala na urychlenou realizaci slíbených transakcí. Dekretem se zaručila i za vývoz válečného zařízení, i kdyby měly být dotčeny zájmy wehrmachtu. Zde je patrný konflikt zájmů podnikatelské a politické sféry. Počátkem dubna se Molotov veřejně omluvil a ujistil moskevského velvyslance o nápravě situace.

   Motivy neočekávaného oteplení v hospodářských vztazích je nutné hledat v Hitlerově intervenci ve Skandinávii. Dle názoru Schulenburga byl Stalin velmi detailně informován o britských přípravách na okupaci Norska, a proto evidentně omezil kooperaci s Německem na minimum, aby západním mocnostem neposkytl záminku pro napadení Ruska. S tímto postřehem nelze než souhlasit. Vždyť čím více byl Hitler angažován na severu a zaneprázdněn přípravami na agresi vůči západu, tím více stoupala i spokojenost v Kremlu, jelikož neměl čas obrátit se na východ. V této době se také ukázala užitečnost námořní "základny Sever", která podporovala německou flotilu torpédoborců v Ochotském fjordu a poskytovala jí i cenné meteorologické a navigační informace.

   Německá úspěšná vojenská tažení až k pobřeží kanálu La Manche doprovázel vstřícný postoj Sovětského svazu, který se odrazil nejen ve vřelých blahopřáních, ale i ve vzorné připravenosti na poli mezinárodního obchodu. Za zmínku stojí abnormálně navýšené objemy ropy, mědi, zinku nebo niklu, které měly posloužit právě k podpoře bojů na západě. Oplátkou za sovětské příspěvky "černého zlata" do válečného hospodářství a námořní služby v Severním ledovém oceánu zesílily i německé dodávky. Do léta 1940 byly poskytnuty konstrukční plány bitevní lodi Bismarck a exportován rozpracovaný křižník Lützov, jenž tvořily nejdražší položky ze sovětského seznamu. Stejně tak byla dopravena i většina slíbených prototypů letadel a velký tanker Ossag. Denně přijížděly i říšské vlaky plné uhlí do Przemyslavi a Gdaňsku. Význam surovinového zásobování vzrostl obzvlášť v bitvě o Francii, kdy se práce na železničním překladišti v Brest-Litevsku, nepostradatelné vzhledem k různému rozchodu kolejí, prudce zintenzivnily.

   Jak svědomitě Stalin plnil své závazky vyplývající ze srpnové a únorové smlouvy, dokumentují slova Karla Schnurreho, která si poznamenal na konci července 1940, tedy pár týdnů po ukončení polního tažení do "země galského kohouta": "Německo-sovětský styk se vyvíjí vcelku uspokojivě. Sovětská vláda se snaží v posledních měsících dostát svým surovinovým dodávkám, které naléhavě potřebujeme. Dovoz obilí, ropy, bavlny, dřeva a kovů jsou pro nás skutečnou podporou. Důsledky únorové hospodářské smlouvy se proto dají podle nynějšího stavu posuzovat pozitivně. Německé dodávky přitom zaostávají za sovětskými mnohem více, než se původně počítalo, jelikož dosavadní sovětské souhrnné dodávky činí 160 milionů říšských marek, z toho v posledních dvou měsících mají vzestupnou tendenci. Mezi nejobjemnější sovětské položky lze započítat obilí za 52 milionů říšských marek a ropu za 39 milionů říšských marek. K uzavření pevných dodacích termínů došlo mezitím u sovětského obilí, minerálních olejů, fosfátů, bavlny, manganové rudy a lnu v objemu 2,7 milionů tun a dříví za cenu 35 milionů říšských marek. Úhrnem byla oceněna hodnota dosud podepsaných smluv na ruské zboží kolem 450 milionů marek, přičemž se počítá i s dalšími obchodními ujednáními, mezi jinými na 100 000 tun chromové rudy. Dále Sovětský svaz již splnil ze sta procent celoroční smluvní dodávky surovin, a to především 5 000 tun mědi, 1 500 tun niklu a 450 tun cínu. Kromě toho druhá strana projevila ochotu, že nám v rámci plnění Stalinova únorového příslibu odevzdá část surovin, které byly nakoupeny v poslední době ve třetích zemích, jedná se o 5 800 tun mědi, 535 tun cínu, 75 tun kobaltového koncentrátu, 75 tun niklového šrotu včetně 1 300 tun kaučuku. Sovětské objednávky ve Třetí říši ke konci června 1940 dosahovaly kolem 600 milionů říšských marek, avšak realizace těchto zakázek zabere delší dobu, protože jde téměř výlučně o sortiment investičního rázu, výrobní prostředky a válečný materiál. Na druhé straně německé dodávky odnášely k poslednímu červnu 82 milionů říšských marek." I Josef Goebbels si na konci července zapsal: "Aby se nám zalíbili, posílají nám Rusové více, než bychom chtěli."

   Na poli geopolitickém se Stalin počátkem června chopil příležitosti a okupoval pobaltské státy. Ale Hitler měl pocit, že ho jeho diktátorský protějšek zradil, ačkoli většina jeho poradců vyhodnotila tento přesun jako zcela přirozené bezpečnostní opatření vyvolané sovětskými panickými obavami z možných německých útočných pokusů vůči východu. Navíc den po ratifikaci francouzsko-německého příměří seznamuje Molotov Berlín s rozsahem sovětských požadavků, přičemž se nechal slyšet, že vyřešení otázky Besarábie nesnese odkladu a navíc rozšířil nároky i na Bukovinu, a to i s černoveckým obyvatelstvem. Vedle etnografických důvodů se za tímto aktem nesporně skrývala i "odplata" za několikaletou rumunskou okupaci bývalé vlastní provincie. Nakonec Sovětský svaz na počátku července 1940 za absence britského odporu obsadil a o měsíc později implementoval část Besarábie a Bukovinu do nových svazových republik.

   Těmito jihovýchodními manévry se Rudá armáda dostala do Dunajské delty, až hrozivě blízko k ropným polím v Ploešti, které zásobovaly Wehrmacht. Hitlera se zmocnila úzkost z války na dvou frontách a možného zmaření letecké ofenzivy proti Spojenému království. Ačkoliv průběžně přemítal o zničení sovětského Ruska, poněvadž při sledování vlastní ctižádosti byl antibolševismus jeho hlavním přesvědčením, raději by ve vztahu k Velké Británii zvolil mírovou cestu. Poté, co nebyl se svým mírovým návrhem vyslyšen, nabízely se mu tři alternativy. Jednou byla invaze a následná porážka Britů. Druhou možností bylo nepřímé dosažení téhož, tedy s pomocí Itálie a Japonska zaútočit ve Středomoří a na Blízkém východě, tudíž izolovat Velkou Británii od Perského zálivu a Indie a zintenzivnit ponorkovou a leteckou válku proti britským plavidlům. Nebo předešlé ignorovat a dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Stalinem, zabezpečit ekonomické potřeby a pokračovat v boji proti západu. Na konci července 1940 Hitler nastínil před generálskou elitou harmonogram strategických priorit, ve kterém na první místo řadil "okamžité rozdrcení Ruska, a to nejlépe na jaře 1941".

   Politické okolnosti se fatálně promítly i do hospodářských vztahů. Odzvonilo i dosud nerealizovaným společným projektům a válečné námořnictvo na konci léta zrušilo i strategickou základnu Sever, protože po obsazení celého norského pobřeží již splnila své poslání. Od konce srpna do poloviny září 1940 probíhaly rozhovory o potencionálním pokračování ekonomické spolupráce. Sovětské předložené návrhy odpovídaly původním smluvním ustanovením, respektive nárokovaly proporcionální postupné kompenzace, objem dodávek tak malý, aby o definitivním zastavení přílivu zboží nemohla být řeč, společně s bezplatným vydáním zbývající konstrukční dokumentace pro válečná zařízení. Avšak říšští vyslanci se právě tomuto chtěli vyvarovat a naopak požadovali ve druhém smluvním roce promptní vyrovnání deficitu. Navíc v září pronesl Göring ústní pokyn zakazující takový export do Sovětského svazu, který by přímo či nepřímo posílil jeho válečný potenciál. Bylo to vskutku pozoruhodné rozhodnutí, neboť sovětská strana ani jiné objednávky prakticky neudělovala. Ke konci měsíce vydal Hitler direktivu na ekonomicko-vojenskou přípravu k zahájení bleskové jarní ofenzivy na Rusko. Kancléřský verdikt znamenal opětovný nárůst nároků na efektivitu výrobních kapacit a paradoxně i sovětské suroviny. Je zajímavé, jak německé válečné hospodářství pracovalo pro i proti Stalinovi.

   Podstatný antagonismus mezi oběma despotickými mocnostmi se projevil, jakmile bylo jisté, že Albion není možné přemoci v "galském stylu". O jeho kulminaci svědčí i moskevský postoj k 27. září, kdy byl podepsán Pakt tří a následná listopadová jednání v Berlíně. Kremelské nejvyšší vedení mělo pocit, že vypadlo ze hry a všichni signatáři se dříve či později obrátí proti němu.

 

JEDNÁNÍ V LISTOPADU 1940

 

   Před berlínským odletem bylo sepsáno devítistránkové memorandum zahrnující cíle, které si sovětská mise stanovila. Připojení pobaltských republik a Besarábie s Bukovinou uspokojilo Stalinovy imperiální ambice jen částečně, i nadále přemítal o anexi Finska a výlučné kontrole Úžin a nebyl ani spokojen s výsledky druhé vídeňské arbitráže. Pravděpodobně tzv. kuncevský text ukazuje, v jakém rozpoložení a taktikou Kreml k nadcházejícím jednáním přistupoval. V předvečer cesty byl razantně smeten ze stolu i britský návrh na uzavření rozsáhlé smlouvy o neutralitě a obchodní dohody, které byly zaměřeny na konzultace o poválečném uspořádání světa, hospodářskou výměnu a uznání nových sovětských hranic. Stalin se cítil být obletován, od nadcházející schůzky si sliboval mnohem více a doufal, že mu to bude nabídnuto.

   Zvláštní vlak opustil Moskvu 10. listopadu 1940 v podvečer. Na berlínské Anhaltské nádraží, které tentokrát bylo vyzdobeno spíše čerstvou zelení a květinami než ruskými vlajkami a emblémy se srpem a kladivem, dorazil o dva dny později. Sovětského předsedu vlády a ministra zahraničí v doprovodu šestnácti osobních strážců, jednoho lékaře a tří osobních sluhů, připomínajících kompars z amerického gangsterského filmu, srdečně přivítali německý ministr zahraničí J. von Ribbentrop, zástupci armády a další oficiální osobnosti říše.

   Okázalými formalitami hostitelé rozhodně neztráceli čas a porady byly zahájeny již hodinu po příjezdu. Dříve než "do ringu nastoupily těžké váhy", jak popisuje tehdy přítomný Paul Schmidt, konalo se několik předkol mezi oběma ministry zahraničí. Nejednalo se však o zápas jen na efekt, plného obvyklých frází a bezobsažného ujišťování o přátelství, ale naopak velmi tvrdě a profesionálně se boxovalo podle všech pravidel diplomatické etikety. Úvodní část a jeho tématická náplň probíhala v režii Ribbentropa, který svého sovětského kolegu prakticky nepustil ke slovu. Jeho nabubřelé narážky ohledně brzké kapitulace Velké Británie přešel Molotov bez povšimnutí. Poté se monolog rozvinul v duchu japonské problematiky. Říšský zástupce se vyslovil pro těsnou euroasijskou spolupráci a vyzdvihoval aktuálnost ruského podpisu Trojstranného paktu včetně rámcového vymezení sfér vlivu a expanze tentokrát jižním směrem. Kromě ojedinělých geografických poznámek sovětský protějšek jen pokojně seděl a s neproniknutelným výrazem ve tváři naslouchal. Pravděpodobně si šetřil síly na stěžejní utkání dne a nereagoval ani na naznačenou teritoriální nabídku v oblasti Perského zálivu, Středního východu a Indie. Po stručné sumarizaci zazněl gong a podávalo se občerstvení.

   V odpoledních hodinách se zapojil i Adolf Hitler, který nejprve přednesl obvyklý filozoficko-politický proslov. Po Molotovově souhlasné glose věnoval pozornost vztahům k Itálii a zdůraznil nutnost bezpečného přístupu ke světovým námořním komunikacím včetně německé angažovanosti na Balkáně. Po několikaminutovém kancléřském explozé se ujal slova Molotov, nyní již mnohem aktivnější a asertivnější. Kvitoval přednesenou charakteristiku mezinárodní situace, ocenil dosavadní vzájemnou kooperaci, avšak předestřel řadu "uzemňujících" detailních dotazů na Finsko, Litvu, Balkán, pakt tří a principy nového pořádku v euroasijském regionu. Hitler byl evidentně vyveden z konceptu a následně vyzdvihl kruciální roli evropských signatářů při uspořádání poměrů na starém kontinentu, přičemž na žádný pád nechce rozhodovat bez Sovětského svazu a stavět ho před hotovou věc. Posléze diskuzi uzavřel výpadem proti západním demokraciím a vymínil si přestávku.

   Druhého dne dopoledne navštívil Molotova Göring, později i Rudolf Hess, aby se domluvili na německo-sovětské hospodářské spolupráci a časovém harmonogramu dodávek požadovaných komodit. Další fázi rozhovorů předurčovala výměna telegramů mezi oběma metropolemi, ve kterých byl Stalin žádán o doplňující taktické pokyny, a to zejména v problematice tureckých průplavů a garance Bulharsku. Odpoledne přišla z Kremlu odpověď, podle které by se měli vyslanci i nadále držet kuncevské direktivy a zároveň doporučovala: "Příliš nezveřejňovat zájem o Persii, ale také výslovně neodmítat německé nabídky. O Turecku jednat v duchu Ribbentropových doporučení, nicméně zdůraznit, že jakékoli mírové řešení není možné bez našich garancí Bulharsku a bez vstupu sovětských vojsk. Jestliže Němci navrhnou rozdělení Turecka, můžeme vyložit karty a vznést územní požadavky. V čínské otázce souhlasit s kompromisem. Deklaraci předložit za příznivých okolností, tedy po dohodě o Finsku a Bulharsku, ale nerozebírat v jednotlivých bodech".

   Hitlerova představa však byla zcela odlišná, nijak neztrácel drahocenný čas a zahájil diskuzi o finské otázce, kdy respektoval sovětský zájem a dementoval říšské politické ambice na tomto území. Molotovovi jeho vysvětlení nepostačovalo a dialog ustrnul na mrtvém bodě, obzvlášť když ruský kolega nastínil možný vojenský konflikt vůči Helsinkám. Ve snaze oživit diskuzi nabídl německý kancléř Moskvě spojenectví a účast na likvidaci britského impéria. Bolševický protagonista přijal návrh rezervovaně a soustředil se na aktuální otázky Černomoří, Úžin a Turecka včetně německo-italské garance Rumunsku a problematice Bulharska, aby si zajistil strategické krytí i z boční strany.

   Politicko-ekonomická konverzace byla po takřka čtyř hodinách ukončena. Ani jedna strana nebyla s rozporuplnými výsledky spokojena, na některé body programu nepřišla ani řada. Osmačtyřicetihodinový kolotoč otázek a odpovědí skončil slavnostním večerním banketem na sovětském velvyslanectví, ze kterého byly všichni pozvaní zahnáni ve zmatku a za kvílení sirén ohlašujících britský nálet, do podzemního krytu.

   Tam se říšský ministr zahraničí nejprve pokusil shrnout obsah předcházejících jednání a zároveň osvědčil svůj neomylný talent pro bezcitnost a netaktnost, když na stůl vynesl návrh smlouvy Čtyř mocností o rozparcelování nemalé části světa. Koncept se dvěma tajnými protokoly a desetiletou platností byl věrnou kopií srpnového paktu a byl zacílen na společnou teritoriální revizi Evropy, Afriky a Asie, přičemž německá zájmová sféra byla soustředěna do střední Afriky a sovětská orientována jižním směrem k Indickému oceánu se záměrem odchýlit Rusko od jeho tradičních oblastí expanze. Atraktivitu umocnila fixace vzájemné spolupráce vůči Turecku a revize montreuxské konvence, která měla garantovat svobodnou plavbu Úžinami pro sovětskou válečnou flotilu. Další návnadou pro potencionálního partnera bylo zajištění dohody o neutralitě s Japonskem a deklarace vnějšího Mongolska a Sinkiangu za sovětskou zájmovou oblast. Kromě všeho byla přislíbena i bohatá hospodářská kooperace.

   Molotov se však vyhnul přímé odpovědi a vystupňoval napětí, když vyložil karty. S nesnesitelnou hrubostí zahltil německého hostitele proudem neomalených požadavků, jimiž podmiňoval souhlas s paktem na euroasijský blok. Týkaly se volného průjezdu Úžinami z Baltského do Severního moře (Velký a Malý Belt, Öresund, Kattegat, Skagerak), částí Finska (Petsamo, Porkalla, Vyborg), Rumunska a Řecka (Soluň), dlouhodobého pronájmu středomořských tureckých průlivů (Dardanely, Bospor) a námořních opěrných bodů v Perském zálivu a Jugoslávii. Sovětské ultimativní podmínky byly ještě na sklonku téhož měsíce prostřednictvím Stalinovy depeše obohaceny o stažení německých vojsk z Finska, smluvní anexi Bulharska, které se nacházelo uvnitř bezpečnostního pásma černomořských hranic nebo japonské odstoupení od uhelných a ropných koncesí v severním Sachalinu.

   Nic z toho nemělo naději na úspěch. I přes opakované moskevské urgence nepřišla na tento dokument žádná relevantní odpověď, ačkoliv byla očekávána. Ani jeden z protagonistů se nepokusil dosáhnout přátelského kompromisu. Přes závěrem vydané pozitivně laděné společné komuniké hra na partnerství a hledání "rudo-hnědé" harmonie mizely v nenávratnu. Do jaké míry byla celá záležitost Hitlerovou mistrnou kamufláží či chlácholivým manévrem na odvrácení ruské vojenské bdělosti, to nejlépe potvrzuje tajný rozkaz, vydaný 12. listopadu, v němž se praví, že "ať budou výsledky diplomatických debat jakékoliv, všechny dříve ústně naplánované přípravy pro východní tažení budou pokračovat". Zatímco jedna strana preferovala holuba na střeše v podobě "celosvětové čtverylky", druhá trvala na vrabci v hrsti, jehož rozměry ale evokovaly spíše "ptáka Noha". Díky Molotovově přílišné konkrétnosti Hitler definitivně dospěl k názoru, že sovětské ambice jsou nenasytné a společné zájmy v budoucnu jen těžko slučitelné, a to hlavně na východě kontinentu. Opět se plně potvrdily cíle Stalinovy zahraniční politiky spočívající v dosažení celosvětové hegemonie v duchu "PAX SOVIETICA".

   Interpretace zákulisí listopadového rokování je velmi obtížná a historickou obcí často diferencovaně podávána, i vzhledem k nedostačujícím primárním informacím. Nechce se mi ani domýšlet, co by následovalo, kdyby sovětský diktátor akceptoval takto koncipovaný "plán čtyř", na jehož základě by si obě totalitní mocnosti rozdělily kořist na Balkáně, v Turecku, Persii a na Středním východě, přičemž v pozadí by vyčkávalo Japonsko. Ať už byl Stalin skutečně připraven vytěžit z německé nabídky maximum a podílet se na důsledcích čtyřstranné dohody, což by ostatně více odpovídalo jeho dosavadním aktivitám i smýšlení či nikoli, jedno je prokazatelné - od podzimu nebude nic jako dříve. Účelové bratrství se oboustranně změní na prosté získávání času při sledování imperiálních zájmů obou zúčastněných. Lze v něm hledat i příčinu následné Stalinovy zaslepenosti ohledně rizika německého vpádu.

 

HOSPODÁŘSKÁ SPOLUPRÁCE OD PROSINCE 1940 DO ČERVNA 1941

 

   Ekonomickou spolupráci v posledních dnech roku 1940 a především v příštím roce nepopiratelně determinovala Hitlerova prosincová direktiva, která definitivně rozptýlila veškeré pochyby o nacistických plánech vůči bolševickému společníkovi.

   Ještě při podzimních rozhovorech o ekonomické smlouvě, které se konaly souběžně s politickými, se oba partneři sjednotili na nutnosti dorovnání německého deficitu. I když o podrobnostech se nedochovaly objektivnější informace, jisté je, že proporcionalita by byla dosažena za předpokladu, že Sovětský svaz vyveze ve druhém smluvním půlroce ještě méně než v prvním, tedy za 120 milionů říšských marek oproti předešlým 190 milionům. Po krachu berlínské cesty však Stalin nejenže export do Německa nezredukoval, ale naopak učinil gesto dobré vůle a vydal rozkaz navíc dodat 2,5 milionů tun obilí. Doplnil tak vyčerpané potravinové rezervy říše, ačkoliv tím významně zatížil vlastní ekonomiku. Jednoduše zvyšoval obchodní úsilí v bláhové naději, že upevní aktuálně přetrhané vazby mezi oběma zeměmi.

   Vzájemné vztahy se ocitly ve fázi záludného klamání. I když přísně utajovaná zpráva o útočném rozhodnutí pronikla již na konci prosince na moskevské území, Kreml neměl zájem, aby obchodní směna zamrzla a požadoval stále vyšší kompenzační plnění, které nebylo říšské válečné hospodářství schopno uspokojit, už jen díky nedostatečné kapacitě a pracovní síle. Nebylo překvapivé, když ještě před vypršením staré smlouvy proběhla moskevská jednání o nové. Po ostré výměně názorů byl 10. ledna 1941 podepsán kompletní soubor šesti německo-sovětských smluv. Vše vypadalo uhlazeněji. Ústředním bodem byla obsáhlá dohoda, která zakotvovala výměnu komodit v celkové hodnotě 620 až 640 milionů říšských marek, přičemž sovětská dodací povinnost byla stanovena do srpna následujícího roku a začátek německých kompenzací na polovinu května 1941, což byl přesně okamžik prozatím plánované ofenzivy.